Kritické myšlení rozhodně nepodpoříme tím, že studentům budeme studentům podstrkovat chatboty, “parťáky”, nebo “agenty”, které za ně odvedou veškerou práci. Technologie GAI je třeba užít cíleně a omezeně, zasadit je do kontextu, a vzdělávací software navrhovat tak, aby přispíval k pozitivnímu vztahu k učení.

GAI může zastupovat činnosti a automatizovat práci, která nesouvisí se samotným učením a porozuměním, například zdrojování faktů, kladení protiotázek v rámci dovedností studenta, vizualizace dat, atp.1 Cílem užití jazykových modelů by vždy mělo být to, aby studenti měli daleko více času a kognitivní kapacity soustředit se na cílové dovednosti a kompetence.

Nezaměňujme tedy výkon studenta s jeho postupem učení. To, že dokáže během jednoho večera zpracovat traktát o Husitech, za který by se nemusel před pár lety stydět lecjaký historik, vůbec nic nevypovídá o tom, jestli se student v průběhu něco naučil, vyjma zdatného (zne)užívání chatbotů.

Pokud máme technologie, které zdánlivě umí “přemýšlet” za nás, ještě to neznamená, že je dobrý nápad přestat přemýšlet.

Studentovi nepodsouvejme, jak má formulovat a přijít k řešení problému. Technologie by měla být solidním lešením, o které se student může opřít, ale samotná kognitivní zátěž a vynaložené úsilí je to, proč vzdělávání má pořád smysl. To platí bez ohledu na to, kterou generací informačních technologií se zrovna vyhrožuje.


Zdroje

Vysvětlivky

  1. Např. Nakamura (2026) rozlišuje tzv. rozšířující (augmenting) a erozní (erosive) pojetí GAI ve výuce. ↩