Kupecké počty jsou přeneseně forma matematiky, při kterých je vyžadována znalost pouze mechanických aritmetických operací a opakování stejných postupů. Tento přístup k výuce kritizují i sami matematici, například Paul Lockhart.
Pokud je výuka matematiky omezena na tyto kupecké počty, není se čemu divit, že studenti si matematiku představují jako počítání rovnic a dosazování vzorců.
Podle mého názoru je marnivé si myslet, že “moderní školství” takové neduhy už nemá. Sice na jednu stranu pompézně revidujeme RVP a s pomocí GAI kráčíme vstříc lepším zítřkům, ale na druhou stranu nutíme studenty podstupovat standardizované testy, které ověřují znalost a obratnost v kupecké matematice, nikoliv ve schopnosti matematicky přemýšlet. Nemluvě o tom, že terciární vzdělávání je v Česku realizováno téměř výhradně skrze univerzity, které k tomuto účelu nikdy nebyly zamýšleny.
Standardizované testy z definice upozaďují specifické dovednosti studentů. Tím netvrdím, že standardizované testy nutně potlačují autonomii studenta, jenom bychom jako dospělí mohli slevit z představy, že “teď už to děláme jinak a protože to děláme zrovna my, tak to musí být nutně správně”.
I právě proto Ždibec prezentuje matematiku co nejvíce možnými způsoby, aby si studenti mohli vybrat cestu, která jim vyhovuje nejvíc. Důležité totiž nakonec není umět rozvoj čísla na 40 desetinných míst nebo vzorec pro objem komolého rotačního kužele, ale mít přetrvávající dovednosti, které studenti můžou využít mimo školu (ale třeba i v testu z kupeckých počtů, když se tak dospěláci usmyslí).
Zdroje
- Lockhart (2002). Mathematician’s Lament.